Trest: Kapitola 7

Věřili byste, že mě to psaní fanfiction i docela chytlo? Mám i pár dalších nápadů, ale nechci se na ně vrhat, dokud nedokončím tohle. Za prvé tu nechci dělat zbytečně bordel, za druhé si říkám, že by mě pak už asi nic nedonutilo tuhle fanfiction dopsat, a já ji dopsat chci, pročež... No, prostě tak.

Každopádně chci ale poděkovat všem, co to čtou, a co třeba nechají komentář, abych věděla, že to není kdovíjaká hrůza. =D Slíbila jsem další kapitolu brzo, takže, no... Užijte si ji. A uvidíme, kdy bude ta další... =)

Od Lokiho mírně nedobrovolného příchodu ke mně uplynul už týden. Poučený bolestivým probuzením na podlaze, rozhodl jsem se přestat pít. Tedy, ve větší míře. Protože je vážně jen jedna věc horší než probudit se s příšernou kocovinou, a to když se nad vaším obličejem v tu chvíli nachází tvář mírně šíleného boha.
Byl jsem pevně odhodlaný zajistit, aby se tahle situace už nikdy neopakovala.
Po týdnu jsem mohl s docela klidným svědomím říct, že se mi to daří. Ne, že bych snad neměl potřebu pít, kdepak. Stačilo jen pomyslet na to, kdo je teď můj spolubydlící (jakkoliv zatím nevykazoval známky dalších pokusů o ovládnutí světa), abych pocítil silnou touhu otočit do sebe celou lahev whiskey najednou. Ale ovládal jsem se.
Pět panáků muselo stačit.
I to bylo mnohem víc, než by schválila většina doktorů. Ehm... Nebo spíš než by schválil KTERÝKOLI doktor na celé planetě.
Možná ti v Asgardu by neprotestovali.
Pokud tedy někoho takového v tom mimozemském královstvíčku mají.
Měl bych se Lokiho někdy zeptat. 'Hele, co v tom vašem nebeskym zámku děláte, když máte bebíčko?'
Ne, mám blbej pocit, že kdybych tu otázku položil takhle, odpovědi se nedočkám.
Děsilo mě, jak rychle jsem si na jeho přítomnost zvykl. Chci říct...
Nebyl jsem z něj nadšený, samozřejmě. Z někoho jako on nadšení být nemůžete. Koneckonců, kdo by měl rád to, že po něm někdo neustále vrhá více či méně pohrdavé pohledy, pronáší jednu sarkastickou poznámku za druhou a celkově dává najevo, co si o dotyčném podřadném smrtelníkovi a celé jeho planetě myslí?
Přísahám, za ten týden jsem měl minimálně padesátkrát chuť po něm něco hodit, skočit mu po krku... Nebo skočit do obleku a jeho samotného hodit PO NĚKOM. Dokonce jsem měl hned několik adeptů, co bych vážně rád rozmačkal bohem...
Upřímně, mám dojem, že on měl v minimálně stejném počtu případů chuť nechat mě zopakovat si let střemhlav k chodníku pod Stark Tower. Hádám, že nepočítal s tím, že mu jeho slovní výpady budu schopen oplácet, takže když se to stalo, byl nepochybně překvapený.
Ale i přes mírné neshody a spoustu sarkastických komentářů, co jsme si za dobu jeho pobytu vyměnili, začal jsem si na něj nejen vážně zvykat, ale dokonce ho skoro mít v oblibě.
Každou noc jsem ležel v posteli a moje myšlenky se ubíraly jedním, pořád stejným směrem.
Nemůžeš ho mít rád, Tony Starku. Prostě to nejde. Je to nebezpečnej šílenec, pokusil se zničit tvůj svět a tebe zabít. Kdyby měl svoji moc, nejspíš to zkusí znova. To druhý by dost možná zkusil i bez tý moci, kdyby věděl, že mu to nezaručí bleskovej eskort před papínka a patrně dost bolestivou smrt. V žádnym případě si ho nemůžeš oblíbit jen proto, že se s ním tak hezky dohaduje a že je ti... vlastně docela podobnej. Teda, až na ty tendence zotročit svět. A že tobě stačí, když před tebou klečí jen občas někdo. A za úplně jiným účelem.
Trvalo mi věčnost, než jsem usnul, a spal jsem mizerně. Skutečnost, že Loki se nachází jen o pár místností vedle, mě zrovna neuklidňovala.
A tehdy mě to napadlo. Geniální věc. Věc, co všechno vyřeší.
Tedy, aspoň jsem si to myslel...

„Poslouchej, kravičko...“
Zvedl oči od knihy a jeho tvář nabyla tradičního vražedného výrazu.
„Poslouchám,“ ušklíbl se.
„Tak jsem uvažoval,“ řekl jsem a zatočil skleničkou whiskey, aby se kostky ledu pohnuly.
„No ne,“ vydechl Loki a jeho výraz se změnil na ustaraný. „A bolelo tě to hodně? Nebudeš mít nějaké následky? Mám informovat tvé bližní?“
„Dobře, o tohle jsem si říkal,“ kývl jsem.
„Ano,“ přikývl. „Nicméně, co bylo výsledkem té nezměrné námahy?“
„Chtěl jsem bejt hodnej a šetřit tvoje city,“ frkl jsem, „ale myslím, že tvoje city unesou, když to řeknu přímo.“
„Ovšem. Moje city unesou všechno.“
Otočil jsem do sebe whiskey a zhluboka se nadechl.
„Co bys řekl na to, kdyby ses přestěhoval do nižšího patra? Přímo pode mnou. Měl bys vlastní obývák, vlastní pokoje, vlastní... všechno.“
„Tady mám vlastní ložnici, nebo ne?“ pozvedl obočí.
„Ale dole bys měl víc soukromí,“ nadhodil jsem. „Nemluvě o tom, že by ses nemusel pořád koukat na podlahu, do který jsi byl kdysi vraženej.“
Loki uhnul pohledem směrem ke zmíněnému kusu dlažby, teď už dávno opravenému.
„Pokud vím, nikdy jsem neřekl, že by mi to vadilo. Abych se přiznal, nikdy jsem na to ani nepomyslel,“ konstatoval. „Ale nejsem nechápavý, Starku. Jestli mě chceš mít z očí, řekni to. Nemám problém odstěhovat se o patro níž. Nebo pryč z tvého domu.“
„Nechci se tě zbavit,“ kousl jsem se do rtu. „Fakt ne. A už vůbec nechci, abys odcházel z věže, řekl jsem tvýmu bráchovi, že se o tebe postarám, takže-“
„Ach, tak mu prostě řekneš, že jsem odešel, protože jsme spolu nevycházeli. Ztráta paměti změnila mou osobnost. Neunesl jsem tvé... ošklivé poznámky. Můžeš ho klidně poslat za mnou, já mu to potvrdím.“
„Jsi malej prolhanej zmetek, viď?“
„I tak mi už říkali, ano. I když to možná formulovali trochu... vznešeněji.“
„Třeba jak?“ zeptal jsem se.
„Stříbrný jazyk,“ zamumlal a zase sklonil hlavu ke knížce. „Můžu si aspoň tohle dočíst, než mě vykopneš ze svého drahocenného bytečku? Chybí mi... sto stránek. Tak za hodinu mám dočteno, za hodinu a půl ti zmizím z očí.“
„Víš co? Zapomeň na to,“ mávl jsem rukou. „Zůstaň tady. Koneckonců... Mně nevadíš. Aspoň tu nejsem sám.“
„Samozřejmě.“
„A není to tak, že bych tě tam nemohl uklidit, když budu náhodou potřebovat soukromí, viď?“
„Jak říkáš,“ přikývl.
„Tak... Co bys řekl na to, kdybych nám k večeři objednal čínu?“
„Indické jídlo mi chutnalo víc.“
„Fajn. Jak je libo. Tak indický jídlo,“ pokrčil jsem rameny a vylovil z kapsy telefon. „Mimochodem, co to vůbec čteš dneska?“
Vzhlédl a na jeho tváři se objevil tradiční maniakální škleb.
„Umění války.“