Nevěřte, že zákon schválnosti nefunguje

Pak totiž taky můžete zjistit, že stojíte na zastávce a autobus, kterým jedete na dost důležitou písemku (na kterou zcela nečekaně UMÍTE), ještě nějak nedorazil. A nedorazil ani po patnácti minutách, přičemž obvykle máte na to, abyste se dostali ze zastávky do učebny, minut zhruba sedm, a cesta trvá čtyři až pět.

Ne, vůbec vám nepopisuju svůj včerejší zážitek. Rozhodně ne.

Ano, panikařila jsem. Dost slušně jsem panikařila, protože učitel s přístupem 'nepřijdete na jednu písemku a nejdete ke zkoušce' není z těch, u koho byste tu písemku chtěli zmeškat. A já prostě už v hlavě úplně VIDĚLA, jak jsem se jednou fakt naučila, co jsem měla, a ještě pár věcí navíc, ale ten předmět mi odepíše rozbitej autobus.

No, přijelo mi to po dvaceti minutách, nasedla jsem... A pak jsem se půlku cesty snažila dovolat tomu učiteli, protože mi bylo jasný, že kdybych tam dorazila až po písemce, tak mi ji napsat nedá, ale když mu to vysvětlím předem...

Bylo to asi na desátej pokus, ale dovolala jsem se. Deset minut před začátkem hodiny.

A učitel naštěstí řekl, že tu písemku pozdrží, než přijdu. Díkybohu.

Nakonec jsem dosprintovala jen necelých deset minut po oficiálním začátku hodiny, řidič se totiž celou cestu řítil jako šílenec, aby dohnal to zpoždění. Takže to dopadlo dobře, jo. Ale myslím, že jsem tím stresem zestárla o pěknejch pár let.

A poučila jsem se, fakt. Až se bude nějaká písemka psát příště, pojedu dřívějším autobusem, i když kvůli tomu budu muset dlouho čekat ve škole. Riskovat už nehodlám.

(A mimochodem, pořád nevěříte v zákon schválnosti? Dneska jsem zůstala doma, protože všechny povinný a zajímavý předměty odpadly. Těšila jsem se, že si zacvičím. A hádejte co? Ano, bolí mě hlava. No, doufám, že to přejde. Ale nevím nevím...)