Třiadvacet?!

Dva dny si na to nový číslo zvykám. Dva dny si na něj zvyknout ani za zlatý prase nemůžu. Co bylo na dvou dvojkách špatnýho, no? Takový rozkošný a ťuťu to bylo. Bylo. Teď mám dvojku a trojku. To je číslo k ničemu. Musím čekat na Wildových 'roztomilých čtyřiadvacet'. Ale 'roztomilých čtyřiadvacet' je zase o krok blíž k 'nejnebezpečnejšímu věku rockového průmyslu'. Klika, že rock jen poslouchám a neaspiruju na legendu.

Já nevím, asi mi hrabe. Možná nějakej projev krize středního věku. Nebo výsledek toho, že přehrabává nejspíš naprosto všem v mým okolí. Muselo se to podepsat i na mně, no ne? Nebo je to možná tím, že jsem do sebe právě hodila celý kafe skoro najednou. Malý, ale stejně. Moje tělo není na tolik kofeinu najednou zvyklý.

Možná prostě trpím takovou lehkou depkou způsobenou rozházenejma hormonama. Moje vlasy nestojí za nic, cejtím se jako nafouknutej balónek a cvičit dneska nemůžu, protože otec se Zuzu jsou prostě doma a nahoře fakt skákat nejde, pokud se nechci propadnout dolů do koupelny. Ale až zejtra začnu, mám nový činky. Dvoukilovky. Konečně jsem je dostala. A řeknu vám... Je to na nic. JÁ jsem na nic. Udělám s nima pár hammer curls a bicepsy mi odcházej. O tom, že mám v háji svaly na levym předloktí se radši zmiňovat nebudu. Jen chci zejtra vidět, jak budu dělat kliky. Nebo kliky. Nebo taky kliky. Možná bych si měla dát pauzu, počkat, až to přejde a...

NO. FUCKING. WAY.

Ono mě to všechno přejde. Prostě jen nemám dost endorfinů. Musím začít zase cvičit. Pak mě nebudou napadat myšlenky 'je mi zkurvenejch třiadvacet, v životě jsem nic nedokázala a akorát sama sebe sabotuju'. Pak budu veselá a spokojená a silná.

A třeba konečne, KONEČNĚ taky hnu s tou Buzničkou...