Jedna mizerná fotka, jedna obrovská radost

Už je to skoro rok a půl, co Korpina, moje milovaná čičina, emigrovala na konec naší ulice. Nepochybně to byla vina Zuzany a toho, jak ji pořád vyhazovala. Ani se tý kočce nedivím, v tý době jsem měla taky sto chutí zdrhnout. Ta kočka aspoň měla kam.

Párkrát jsem ji od tý doby viděla. Motá se pokaždý kolem toho samýho baráku, takže hádám, že si našla rodinku, která se jí láskyplně ujala. Mrzí mě to? Samozřejmě, že jo. Ale zcela upřímně... Je mi jasný, že tam, de je teď, se má mnohem líp, neź by se měla tady.

Ve čtvrtek, když jsem šla z pošty, jsem ji viděla zas. Zase jednou se tvářila, že mě nezná, i když na druhou stranu ani neutíkala. Jen seděla za plotem a zírala na mě.

A mě poprvý napadlo si ji vyfotit. Ta fotka je tragicky mizerná a neostrá, ale se třema megapixelama v mobilu a na fakt ostrym sluníčku, notabene když jsem ani skoro neviděla na displej, se toho prostě víc nadělat nedalo. Ale možná z ní aspoň pochopíte, proč mám pocit, že se v novym domově má líp.

Jo. Protože je z ní jedna velká flekatá koule s párem uší nahoře... =)