pondělí 23. února 2015

Spojení - Kapitola 17

Tentokrát se nám (ehm, vám) čekání na další kapitolu trošinku protáhlo, ale doufám, že jste to nějak úspěšně přežili. Tu další se mi třeba zase povede dodat dřív. Třeba. Třeba taky ne, to je už vždycky riziko toho, když se rozhodnete číst nedokončenou povídku online... =D Ehm, ale aspoň máte jistotu, že ji dokončím, berte to tak.
Zároveň bych se vám skutečně ráda omluvila za to, že tahle kapitola je technicky vzato absolutně o ničem. I když, jak se to vezme...



Všude kolem mě byl nekonečný vesmír. Nad mojí hlavou obrovská vesmírná loď a spousta menších.
Srdce v hrudníku mi bušilo.
Systémy se vypnuly. Všechny údaje před mýma očima zhasly.
Zbyl jen ten nekonečný vesmír. Pohled ven zatím fungoval.
Viděl jsem, že jaderná střela se vydala ke svému cíli. Viděl jsem, jak ho zasáhla. Viděl jsem obrovský výbuch.
Nechtěl jsem si představovat, co by se stalo, kdyby k němu snad došlo uprostřed New Yorku.
Cítil jsem, jak začínám padat.
V tom obrovském vesmíru jsem náhle byl tak malý.
Pak jsem zavřel oči a ztratil vědomí.


Tony prudce otevřel oči a zalapal po dechu. Srdce mu bušilo mnohem prudčeji než v tom snu. Jako by se mu snažilo prorazit hrudník.
„Jarvisi, světla na třicet procent, prosím,“ ozval se vedle něj tichý hlas.
Tony se prudce otočil. Loki. Na jeho posteli seděl Loki, zase jen v těch svých teplácích na spaní, a upřeně se na miliardáře díval.
„Viděl jsi ten sen?“ vydechl Tony a snažil se potlačit třes ve svých svalech.
„Ano. Ano, viděl,“ odpověděl Loki a Tony z něj cítil jen klid.
Zvláštním způsobem mu to pomáhalo.
„Tohle se mi... nezdálo dlouho.“
Loki položil ruku na Tonyho rameno. Miliardář čekal, že na něj bůh použije nějaké kouzlo, ale žádné nepřišlo. Ale ten dotek pomáhal ještě víc než pocit Lokiho klidu.
„A byla to vzpomínka, nemám pravdu?“ zeptal se Loki.
Tony zavřel oči. Jeho tep se konečně zpomaloval.
„Co? Tak ty jsi ještě neslyšel o mým výletu do vesmíru? Čekal bych, že se to k tobě doneslo, víš, to, jak jsem zlikvidoval tvoji armádu tím, že jsem k ní vynesl atomovku...“
„Ne. Nedoneslo.“
„No, tak teď už jo,“ řekl Tony. „A jestli ti mám říct tajemství... To dobrodružství bylo to, co mi tak příšerně nabouralo psychiku, co je zodpovědný za minimálně polovinu mejch panickejch záchvatů...“
„Ano. Chápu,“ kývl Loki. Jeho ruka se přesunula do miliardářových vlasů, které něžně prohrábla. „Je děsivé padat. Je děsivé vidět kolem sebe tu nekončící prázdnotu a být malý a naprosto bezmocný. Bylo to děsivé pro mě, takže si nedokážu představit, jaké to muselo být pro tebe, když jsi jen... smrtelník. A nikdy jsi nechodil skrytými cestami mezi světy. Já to nekonečno viděl tisíckrát, ale když jsem pak padal...“
„Padal?“ zadíval se na něj Tony. „Kdy jsi padal?“
„Thor vám to neřekl?“ zamračil se Loki.
„Ehm... Ne. Aspoň mně ne.“
„Dobře. Není to nic, co bys potřeboval vědět.“
Tony se posadil a otočil se na boha.
„Kdy se to stalo? Bylo to předtím, než jsi přišel slavně dobývat Zemi?“
„Krátce předtím, ano,“ kývl Loki. „Ale nechci o tom mluvit, Starku. Koneckonců, je možné, že ani nebudu muset. Při troše štěstí mi tvá dnešní noční můra vyvolá sen, který se mi o té události občas zdá. A do případných nejasností ti vnesu světlo dodatečně.“
„No, tak ti pěkně děkuju, že mi tak věříš,“ ušklíbl se Tony. „Ale fajn. Jak je libo.“
„Starku, neurážej se, buď tak laskav. To není o důvěře, ale o tom, že... Nerad o tom mluvím. Události, které tomu pádu předcházely, byly výsledkem mých největších životních chyb, ten pád samotný mě přivedl jen k bolesti a utrpení. Co ti mám říct? Že si někdy pořád přeju, abych tehdy zemřel, což, mimochodem, bylo přesně to, co jsem chtěl, když jsem se pouštěl? Kdybych zemřel, nemusím se vyrovnávat s následky svých činů. Kdybych zemřel, ty bys dost možná nikdy nepadal. Kdybych zemřel, moje matka by možná ještě žila. Kdybych zemřel, nemusel bych přemýšlet o tom, jestli teď, i když jsem strávil měsíce tím, že jsem jeho i vás chránil, můj bratr ještě někdy váhá, jestli nastane chvíle, kdy se zase obrátím proti němu. Nemusel bych trčet tady, v téhle zatracené věži, kde se mnou všichni komunikují jen z lítosti, ale ve skutečnosti si na mě dávají pozor, protože ČEKAJÍ, že ta chvíle, kdy se proti vám obrátím, přijde. Ale já... Já nechci, nechci opakovat svoje chyby. Udělal jsem jich už MOC. Nemám v úmyslu vás zradit, přísahám ti.“
„Já ti věřím, Loki,“ zamumlal Tony.
„To jsi jediný. Jsem si jistý, že i Thor pochybuje.“
Tony zvedl ruku a setřel slzu, která Lokimu stékala po tváři.
„No tak...“
Loki prudce zavrtěl hlavou a jeho tvář se stala obvyklou chladnou maskou.
„Ne. V pořádku,“ řekl. „Jsem na to zvyklý. Cítil jsem tohle celý život. Tví přátelé jsou stejní jako ti Thorovi v Ásgardu. Snáší mě, ale jen... Jen kvůli tobě. A bratrovi. To nic. Jsem vděčný za to, že mě vůbec snáší. Koneckonců, i ty ses se mnou sblížil jen kvůli tomu zatracenému poutu a Amořinu kouzlu lásky.“
„Loki...“
„Je to pravda,“ pokrčil Loki rameny.
„Jo, ale to přece neznamená, že... Kurva, někdy mě fakt točíš, víš to?“
„Tím, že mluvím PRAVDU? Promiň, jestli by sis raději nalhával, že to mezi námi je-“
„Proboha tě prosím, zavři už tu hubu,“ zavrčel Tony.
Měl pocit, jako by v tu chvíli přestal ovládat vlastní ruku, která se zase zvedla, a tentokrát chytila Lokiho vzadu za krkem a přitáhla ho blíž dřív, než mohl překvapený bůh zareagovat.
Pak Tony ztratil kontrolu nad celou horní polovinou těla, protože se sám naklonil a prudce přitiskl své rty na ty Lokiho. Byl to krátký polibek, který mu ale Loki v průběhu, k Tonyho šoku, začal oplácet.
Možná právě to způsobilo, že se miliardář zděšeně odtrhl.
„L-Loki,“ vydechl. „To ne já. Přísahám, že... Že to ne já.“
Bůh pomalu kývl.
„Já vím, Starku.“
„Kurva. No kurva,“ zavrtěl Tony hlavou. „Fakt doufám, že brzo přijdeš na to, jak to ze mě dostat, protože jinak to nedopadne dobře. Nebo dopadne, podle toho, jak se na to chceš koukat.“
„Samozřejmě,“ pousmál se Loki. „No, když jsi teď zjevně překonal svou noční můru, myslím, že bych měl... zmizet. Chceš, abych tě uspal?“
„Nemusíš jít. Jestli si chceš promluvit, slibuju, že už tě nebudu-“
Loki se dotkl jeho spánku a Tony se sesul na postel.
„Dobrou noc, Starku.“

Zbytky Bifrostu se rychle vzdalovaly. Thorův zlomený křik už utichl.
Křik, který mě přiměl litovat toho, že jsem se pustil.
Ásgard nade mnou mizel, ztrácel se právě tak, jako já právě ztratil svůj život. Všechno, čím jsem kdy byl... pryč. Navždy.
Princ Ásgardu zemřel.
Všude kolem mě prázdnota.
Stejná jako ve mně.
Proč... Proč neumírám?


Když se Loki probudil, jeho tváře už byly mokré od slz, a on cítil, že další na sebe nenechají dlouho čekat. Zase cítil ten smutek, který tenhle sen vždycky přinášel, smutek větší, než dokázal snést.
Schoulil se do klubíčka a rozvzlykal se, tiše, tak tiše, jak jen to šlo, aby nevzbudil Thora, aby mu nemusel nic vysvětlovat.
Neslyšel, jak se dveře pokoje otvírají a zase zavírají, ale cítil, jak se o chvíli později matrace prohýbá, když si na ni někdo beze slov sedá, a pak lehá vedle něj, proti němu, jak ho pevně objímá a tiskne mu rty na čelo...
„V pohodě, Sněhurko. Jsem tady. Držím tě.“

7 komentářů:

  1. To bolo tak krásne. Vážne moc podarené :3

    OdpovědětVymazat
  2. nic krásnějšího jsem v životě nečetla,fakt nádhera,úžasný,boží.
    Už se fakt nemohu dočkat dalšího dílu je to fakt fantastický:)

    OdpovědětVymazat
  3. Prej kapitola o nicem???? Tak to tezko, tahle za me byla zatim zdaleka nejlepsi :-) TinaS.

    OdpovědětVymazat
  4. Přidávám se ke zbytku... Vážně super kapitola :-)
    Doufám, že další díl bude brzo >;D

    OdpovědětVymazat
  5. Mě se líbilo spojení Lokiho pádu s tím Tonyho.

    OdpovědětVymazat
  6. Fňuk, tohle je smutný :( a zároveň úžasný pohled do Lokiho vzpomínek ;)

    OdpovědětVymazat