Spojení - Kapitola 3

Tak co? Je tu někdo, kdo už netrpělivě čeká na další kapitolu téhle fanfikce? Upřímně doufám, že ano. Nebo že se někdo třeba aspoň maličko těší. Ano, uznávám, ten rozjezd je kapku pomalejší, ale, no... Ono se to rozeběhne. Časem. Trpělivost, vážně. =D Nicméně si ale říkám, že tahle kapitola vás možná i trochu pobaví. A rozhodně vám pár věcí vysvětlí. Tedy, snad...

Tony se na gauči pomalu posadil. Pak dlaní poplácal právě uvolněné místo vedle sebe.
„Polez nahoru, Sněhurko,“ zamumlal. „Na tý zemi by se ti povídalo blbě. Dáš si... Kurva, mně se motá hlava. Dáš si něco k pití?“
„Nemyslím, Starku, že jsi ve stavu, kdy bys mi mohl chodit pro pití,“ ušklíbl se Loki.
„Já ne. Ale co třeba... Kapitáne, co takhle skočit pro kafe? Teda, pokud tady náš SKORO bůh pije kafe.“
„Černé, bez cukru,“ kývl Loki.
„Moje spřízněná duše!“ zaculil se Tony.
„Ani netušíš, jak moc velkou máš pravdu.“
Milionář nejistě zamrkal.
„Kapitáne...“ řekl. „Co kdyby sis vzal Bartona nebo Bruce... A došli byste pro kafe pro nás všechny?“
„Upřímně, já bych radši to vysvětlení,“ odkašlal si Bruce. „Promiň, ale ty se jen tak zhroutíš k zemi, objeví se Loki a mluví o nějakém poutu, a teď zas o spřízněných duších... Rád bych věděl, co se děje. Na kafe bude času dost.“
„A nemůžu dostat aspoň čokoládu nebo něco sladkýho?“ zeptal se Tony. „Něco, aby se mi přestala motat hlava.“
„To nepomůže. Ale pokud máte čokoládové sušenky, milerád si dám,“ konstatoval Loki.
Steve zavrtěl hlavou a odešel z místnosti. Prakticky vzápětí se vrátil s tabulkou čokolády, balením čokoládových sušenek a několika nejrůznějšími tyčinkami. V podpaží navíc nesl lahev coly.
„Bůh žehnej Americe!“ zasalutoval Tony a vrhl se na jednu z tyčinek, zatímco Loki trhal obal ze sušenek. „Fajn. Loki? Vysvětlení. Spřízněný duše?“
Loki kývl a dožvýkal kus sušenky.
„Vysvětlím vám to tak jednoduše, jak jen můžu,“ řekl, když polkl. „Existuje... jakési pouto, které se může vytvořit mezi dvěma... bytostmi, jejichž duše jsou si podobné. Spřízněné duše, ano, Starku. Už kdysi, před mnoha tisíci let, ještě když Ásgardu vládl Bor, to byl... Odinův otec, byl ten svazek poměrně vzácný. Pochopte, je těžké najít dvě duše, které jsou si tak... blízké. Ale hodně těch, kteří ovládali magii, ovládalo i umění, jak pak duše... propojit.“
„Otázka!“ zvedl Tony ruku. „Proč přesně by někdo měl chtít propojit dvě duše?“
„Nemám ani to nejmenší tušení,“ zavrtěl Loki hlavou. „Teď jsou to všechno jen... skoro legendy. Sám o tom nevím zdaleka tolik, kolik bych teď vědět chtěl. Pokud to chápu správně, to spojení rozhodně nevedlo k žádným... romantickým koncům. Často takhle byli spojeni dva válečníci. Muži. Nejspíš... Nejspíš to pouto mohlo mít praktické využití v boji.“
„Jak?“ zeptala se Natasha.
„Spojení duší?“ pozvedl Loki obočí. „Jeden cítí to, co cítí druhý. Ví, kde se nachází, nebo aspoň... že je poblíž. Může se na něj naprosto spolehnout. Mají POTŘEBU se navzájem chránit. Někdy to prý mohlo vypadat, jako by si navzájem četli myšlenky. Nevím, jak říkám, nikdy jsem to spojení důkladně nestudoval. Vím jen, že mi o něm kdysi vyprávěla matka a... Ach, to ne. Thore, KDY se Odin to tajemství dozvěděl?!“
„Když jsme ještě byli děti,“ zamumlal Thor.
„Takže proto mi to vyprávěla,“ vzdychl Loki. „Chtěla, abych věděl aspoň něco...“
Tony zvedl ruku a položil ji na Lokiho rameno.
„No, tak nějak předpokládám, že ta frustrace, co se mi momentálně tlačí do hlavy, asi nebude tak docela moje,“ řekl tiše. „Takže to chápu správně, že tu historku nám vykládáš proto, že, ehm... Tohle je to, co se MNĚ a TOBĚ stalo?“
„Ano,“ kývl Loki. „Nikdy jsem nemyslel, že je to možné. To kouzlo pro spojení se přestalo BĚŽNĚ používat ještě před mým narozením. Nevím proč. Spřízněné duše se sice rodí dál, ale... nenajdou se, dá se říct. Nikdy by mě nenapadlo, že JÁ budu nějakou mít.“
„Já si spíš říkám, co to o mně vypovídá, že ta moje jsi ty,“ ušklíbl se Tony. „A... JAK se to stalo?“
„Amora,“ zavrtěl Loki hlavou. „Nějakým způsobem se od Odina dozvěděla, že moje spřízněná duše je Midgarďan. Nějakým způsobem našla někoho, kdo ji naučil příslušné kouzlo. Dnes přišla za mnou. Jako obvykle jí šlo o Thora, chtěla mou pomoc... Odmítl jsem, samozřejmě, že jsem odmítl. Nezradím bratra. Takže se mě pokusila vydírat. Nevěřil jsem jí, samozřejmě. Kdo v posledních stovkách let slyšel o nějakém spojení? Jenže... Pak odešla. A já najednou cítil, jak... jak mi do hlavy proniká cizí vědomí. Byl to strašný pocit, nemohl jsem dýchat, nemohl jsem myslet. Vlastně to jediné, na co jsem DOKÁZAL pomyslet, bylo to, že se musím dostat ZA NÍM. No, a pak jsem se přenesl sem. Zbytek víte.“
„Super. Takže mi ta blonďatá slepice hodila na krk bláznivýho boha jen proto, že s ní odmítl spolupracovat,“ frkl Tony.
Thor se opatrně zadíval na svého bratra.
„Odmítl jsi jí pomoci... proti mně? Skutečně?“
„Samozřejmě, že ano,“ zamračil se Loki. „Krom toho, že Odin by mě nechal okamžitě popravit, kdybych proti tobě něco podnikl, vážně nechci vidět, jak o tebe prostřednictvím kouzel lásky soupeří Amora a Lorelei. To byl totiž její plán, unést tě a... Starku, co je?“
„Co? Nic jsem neřekl,“ zamrkal Tony.
„Překvapení. Skoro šok. Spojení se teprve navazuje, ale na tohle už nejspíš funguje dostatečně. Co se děje?“
„Nic. Nic, jen...“ Tony vzdychl. „Kouzla lásky. Existují, ano?“
„Samozřejmě. Proč?“ naklonil Loki hlavu.
„Protože... Myslím, že ho na mě někdo použil,“ kousl se Tony do rtu. „Teda, nejsem si jistej, ale... Ehm, jo.“
„Ach, to NE!“ zajel si Loki rukou do vlasů. „Mluvila o tom, že mi k tomu kouzlu spojení přidala ještě malý dárek. A že budu PŘEKVAPENÝ. Kouzla lásky jsou Amořina specialita, samozřejmě, mělo mě to napadnout! A na mě ho použít nemohla, protože kdykoli je poblíž, tak se proti její magii chráním. Takže musela... A nevěděla, o koho jde, samozřejmě, a nemohla moji spřízněnou duši nechat zamilovat do ní, protože nemohla vědět, že ji ZNÁŠ, takže to znamená, že jediný, koho mu mohla určit jako objekt jeho lásky... Zatraceně.“
„Zatraceně,“ souhlasil Tony.
„To nemyslíte vážně,“ ozvala se Natasha. „Takže mi chcete říct, že... Tony teď miluje Lokiho, ano?“
„Klid. Jestli je někdo mistr v nepoddávání se citům, je to Tony Stark,“ řekl Tony. „A půjde mi to ještě líp, pokud mi konečně přestane bejt zle. Loki, to má taky souvislost s tím spojením?“
„Ano. Obávám se, že zpočátku to tak bude,“ kousl se Loki do rtu. „Časem by to ale mělo přejít.“
„Jak moc časem?“ zeptal se Bruce.
„Já nevím. Přísahám, že ne,“ odpověděl Loki. „Nic o tom kouzlu nevím...“
„Takže předpokládám, že nevíš, jak ho zrušit,“ zamračil se Tony.
„Ne. Na to bych potřeboval příslušné knihy. Z Ásgardské knihovny. Musel bych je prostudovat a... Pak bych MOŽNÁ přišel na to, co s tím.“
„Tak abychom si to zrekapitulovali,“ řekl Tony. „My dva jsme teď nějak... šíleně magicky spojený. Nevíme, co to pro nás znamená, nevíme, co se s náma bude dít. MOŽNÁ se to dá zrušit, ale do tý doby, než přijdeš na to, jak to udělat, jsme prostě... co? Duševní dvojčata?“
„Ano. A podle všeho se... prozatím nemůžeme jeden od druhého příliš vzdálit,“ kousl se Loki do rtu. „Předtím jsem se pokusil přenést jen do svého bytu a měl jsem pocit, že snad umírám...“
„Kde je tvůj byt?“ pozvedl Tony obočí. „Soudě dle tvýho přízvuku... Řekni Londýn, prosím, řekni Londýn.“
„Na okraji Manhattanu.“
„Ach, bože,“ vzdychl Tony a zavřel oči. „To si děláš srandu... Nemohl jsi mě prostě zase prohodit oknem? To by bylo příjemnější.“
„Řekl bych, že to ještě můžu udělat, ale obávám se, že nemůžu, bohužel. Jsem si skoro jistý, že tě teď nemůžu vědomě zranit.“
„No, aspoň něco. Ale... Sakra, když se nemůžeš hnout ani přes půlku Manhattanu, znamená to...“ Tony otevřel oči a pokrčil rameny. „No co. Tak vítej v Avengers Tower..“