Jsem ráda, že jsem ráda

Ehm, ahoj. Hlásím, že ještě pořád žiju. Zatím. Jen tak tak. Omlouvám se, že jsem nepsala, ale znáte to. Škola, není čas, když je čas, tak pro změnu není chuť psát, a když náhodou je čas i chuť, tak si řeknu, že článek napíšu, jen co si uvařím čaj, a než se s tím čajem vrátím, tak zapomenu, že jsem něco psát chtěla. (V překladu - výmluvy, výmluvy, výmluvy.)

Prostě na tenhle blog teď zase nějak kašlu. Celkově mám až podezřelou blogovací krizi, protože psací blog mě taky nebaví. (Ono to vypadá, že nejsem sama, koho to nebaví, čtenáři taky zrovna neskáčou do vzduchu radostí, mám ten pocit.) Každopádně, teď jsem se rozhodla se k blogu na chvíli dostat. No, rozhodla jsem se v půl jedný v noci, když už jsem dost možná měla dávno ležet v posteli, jelikož zítra toho taky nemám zrovna málo, ale co.

Tak jak se máte? Pokud jde o mě, musím říct, že už mi bylo i líp, no. Poslední týdny mám pocit, že lítám jen do školy a ze školy, a když nejsem ve škole, tak buď čtu povinnou četbu, nebo vyčerpaně sedím před počítačem a říkám si, že bych měla číst povinnou četbu. Jenže energii nemám skoro na nic. Připočtěte si k tomu, že dvakrát tejdně doučuju angličtinu, což chce taky nějakou tu přípravu... Upřímně, obdivuju lidi, co zvládnou při škole i pracovat, protože já fakt nevím, jak to dělají. Já nezvládám ani psát. Což rozhodně nemá dobrej vliv na moji psychiku.

Stejně jako na ni nemá dobrej vliv to, že nemám pořádně čas cvičit (a když ho mám, tak do toho kolikrát jako na potvoru něco vleze). Víte, mě to cvičení vždycky tak nabíjelo energií... A teď mám utrum. A navíc, jsem kvůli tomu, jak málo mám času, skoro měsíc zaseknutá na stejnejch workoutech, aniž bych cítila výraznější zlepšení. Síla pořád na stejný úrovni, kardio pořád stejně nezvládám... Dokážete si představit, jak příšerně je to demotivující?

I když musím říct, že dneska, když jsem teda odpískala školu, protože máme jednu blbou přednášku, na kterou stejně nikdo nechodí, mi to cvičení šlo docela slušně na to, že jsem tuhle svalovou skupinu cvičila naposledy před týdnem přesně. Na druhou stranu, nebylo to kvůli tomu, že bych se snad zlepšila, ale kvůli tomu, že jsem si prostě vzala do hlavy, že to zvládnu. Takže jsem se tak trochu nenápadně vydala za hranice svých možností a zničila se jen proto, že jsem se sama na sebe naštvala. Ale třeba to aspoň k něčemu bude. Tím myslím krom bolesti břišáků, která už se ozývá. Začínám se trochu bát ranního probuzení.

No a už dost stěžování. Stejně to nikoho nebaví číst.

Škoda, že mě nenapadá žádná pozitivní informace, kterou vám sdělit.

Snad jen krom toho, že se mi podařilo sehnat vedoucího na bakalářku. Téma se ještě bude dopilovávat (každopádně bude absolutně očekávatelné), ale VEDOUCÍHO mám. To je podstatné.

Takže... To bude asi všechno.

Jo, a jsem závislá na každosobotním sledování Doctora Who. Ale teď nevím, jestli to je nebo není pozitivní informace. Ale bože, já Capaldiho Doctora miluju. Nějakým způsobem mi připomíná mýho milovanýho Devítku, takže jsem mu prostě neměla šanci odolat. Na druhou stranu... To bych asi neměla stejně, že ano... =D