To je tak, když se psychicky připravujete...

... na něco, co nakonec nepřijde.

Ach jo, už mě to fakt nebaví.

Dneska jsem šla k zubařce. Měla mi vyvrtat zub, kterej dost bolí, zub, u kterýho mi kaz jde až do nervu a kterej mi prakticky zaručeně bude muset umrtvit. Věděla jsem, že to bude kurevsky bolet. Do čekárny jsem vcházela rozklepaná, a jako milej bonus ještě s kurevsky bolavou hlavou. No jo, když už den na piču, tak den na piču.

Takže jsem si četla a čekala. Čekala. A čekala.

Aby bylo jasno, pokaždý, když jsem tam od minulýho úterka přišlo, bylo v čekárně vymeteno a doktorka v ordinaci taky nikoho neměla. Dneska to bylo jinak.

Když jsem přišla, v čekárně byli už tři lidi, a v ordinaci prej už půl hodiny ještě jeden. Ale co, objednaná jsem byla, ti v čekárně ne, takže se dalo předpokládat, že až skončí s tamtím...

Jo, a v tom je zakopanej háček. Čekala jsem tam skoro celou hodinu, a ona s tím chlapem furt neskončila. Byla jsem objednaná na jedenáctou, odcházela jsem chvíli před polednem, přeobjednaná na středu o půl jedný, s tím, že kdyby se snad objevilo místo dřív, sestřička mi zavolá. Protože ten zub začíná jako na potvoru docela zlobit. Už od včerejška chvílema dost pobolívá. Dá se to vydržet, ale příjemný to není.

Navíc jsem fakt doufala, že to budu mít konečně za sebou, to nejhorší, co mě u tý zubařky čeká. Ale ne. Budu si muset počkat další skoro tejden. Ach jo, ach jo, ach jo...