Jak správně kašlat na svůj blog

Psát na něj jednou, maximálně dvakrát týdně. Zpravidla úplně pitomý články. Ignorovat dny utíkající od předchozího zápisku. Ani netušit, kdy jste onen zápisek vlastně vyplodili. Ignorovat blog ve výpisu blogů. Jednou za čas na něj mrknout, otevřít na počítači kalendář a podivit se, že je to už tak dlouho.

Jo, tak nějak já a tenhle blog fungujeme. A nejspíš ještě nějakou chvíli fungovat budeme.

Je to vlastně docela vtipný, když si pomyslím, že o blog vedle tenhle problém prostě nemám. Na psacím blogu všechno šlape, já přesně vím, kdy byl poslední článek, a taky vím, kdy bude ten další. Nemám na to žádnej rozpis, jen plán v hlavě. Tady? No...

Občas myslím na to, že bych měla napsat tohle, napsat tamto. Plánovala jsem rozjet něco jako rubriku týkající se vaření, respektive pečení (asi jsem se nezmínila, ale v posledních měsících jsem se v tomhle ohledu změnila na jedinou osobu, která v tomhle baráku peče, protože mě to zkrátka baví). Znáte to, nějaký naše rodinný recepty, pár těch fakt dobrejch ozkoušenejch z netu a tak. Myslím, že by mě to bavilo, otázkou je, zajímá vůbec někoho, co si Arvari patlá v kuchyni?

Ale aby bylo jasno, není to jen o týhle jedný rubrice. Chtěla bych toho sem napsat dost. Problém? Nějak se nemůžu dokopat. Co víc, když už se dokopu, mám trochu výčitky. Proč?

Protože bych měla psát. Protože bych měla makat na revizi Upířiny (mám hotovejch jedenáct kapitol z šestapadesáti, ehm). Protože bych měla obcházet oblíbený blogy a přihodit jim nějakej ten komentář. Protože bych měla uklidit, zajít k zubaři, měla bych cvičit (dost jsem z toho vypadla, mimochodem), uvařit si oběd, umejt nádobí... Ono se vždycky něco najde. A když nenajde, tak prostě není chuť.

Nevím, co s tím. Vím, tenhle blog nemám dlouho, ale mám ho ráda. Nechci ho nechat jen tak upadat.

Možná bych se mohla zkusit dokopat k nějakýmu dotazníkovýmu projektu. To by mě třeba donutilo psát. Nebo mi to aspoň dalo námět ke psaní...