Tak jak je?

Jo jo, jsem to zase já, zase tady, zase pěknejch pár dní po návratu domů. Ale hele, mám výmluvu. A DOBROU výmluvu! Třeba sobotní lenost, nedělní migrénu, pondělní migrénu a dnešní opětovnou lenost, a pro všechny dny platnou absenci (a stávku) Múzy, kvůli který se mi fakt zcela upřímně nechtělo nic psát.

Ale teď jsem tady. A píšu sem. I když bych asi měla psát něco jinýho, pokud nechci, aby se Múza zase dožral a v obláčku kouře se vypařil. Samozřejmě, že ten kouř by byl jen pro efekt.

No nic, vezmu to stručně. Hory jsem si překvapivě docela užila. Proč překvapivě? No, ne, že bych se tam netěšila, nebo tak něco, spíš jsem prostě... počítala s tím, že od pondělka dál budu jen tiše umírat a hlasitě trpět. Proč? Protože to tak bejvalo všechny předchozí roky.

Abych to objasnila, mně to vážně baví. Ráda chodím po horách, mám ráda výhledy a tak. Ale moje tělo to nikdy nedávalo. Do kopce mě fakt neskutečně bolely svaly na nohou. Pokaždý, když jsme se po túře vrátili (což bylo zpravidla tak po devátý, někdy desátý večer, po nějakejch deseti, jedenácti hodinách chození), byla jsem mrtvá. Vplazila jsem se do sprchy a pak jsem seděla na gauči, zahrabaná do deky, a klepala se ve většinou poměrně krutý zimnici unavenejch svalů. Druhej den jsem si obvykle nemohla skoro ani stoupnout. Šílená bolest ve stehnech, lýtkách i holeních. Sejít dolů po schodech? Leda ve snu. Vzpamatovávala jsem se minimálně tejden.

Letos? Ehm, jo. Pětadvacet kilometrů v nohou, svaly na nohou bolely do kopce jen při návratu, rozhodně ne při cestě tam. Sprcha a večer strávenej nad pár pivama a jednou tequilou v hospodě. Po něčem jako zimnice ani stopa. Druhej den jsem měla trochu ztuhlý lýtka. Během hodinky se to rozhýbalo. Další bolest? Neexistovala.

Pětatřicet kilometrů v nohou, a to jen po dni odpočinku. Návrat v devět, sprcha, večeře, zase na pivo. Únava? Ano. Nějaká zimnice? Nekonala se. Jedinej problém byl sval na lýtku, kterej příšerně zatuhnul, když jsme se ke konci túry zastavili osvěžit pivem a kofolou. No jo, nějak se nesrovnal s tím, že z plnýho výkonu přešel do klidu vsedě. Přiznávám, ten večer jsem dost kulhala. Ale rozmasírování pomohlo a do rána byl klid.

V pátek mi nohy už tak docela nesloužily, do kopce mi to nelezlo, ale to není tak docela nepochopitelný. A stejně většina túry kvůli mizernýmu počasí padla...

No, prostě tak. Teď jsem doma už pár dní. Následky stále neexistujou. Jsem v pohodě. Prostě v pohodě.

Ano, moc dobře vím, čím to je. Od loňskejch hor víc jak deset kilo dole. Posílený svaly.

Jillian, Jillian, Jillian.

Což mi připomíná, že bych s ní asi měla zase začít, co? No jo, dostanu se k tomu. Fakt. Brzo.

Jen se musím dokopat...