Ne, nebojte, nenaznačuju, že s tímhle blogem končím. Ani náhodou. Probůh, co bych jen dělala, kdybych se neměla kde vykecávat ze svejch úplně nezajímavejch a nepatrnejch problémků, kam psát, jak jsem zase zmučená po cvičení (mimochodem, dvoukilovky na single leg squats jsou kravina, kravina, KRAVINA, bože, moje svaly na prdeli!), kde zveřejňovat pohledy z Postcrossingu? (Zcela mimochodem, dneska jsem ze schránky vytáhla jubilejní dvacátej. A je to, tramtadadá... Německo. Fotku dodám zase na konci týdne.)
Jen vám chci naprosto nenápadně oznámit, že jedu na pár dní pryč. Ne, že byste si toho při mý obvyklý aktivitě měli šanci všimnout, ehm... Ale říkám vám to. Zcela výjimečně.
A kam že to jedu?
No, pamatujete, jak jsem na začátku dubna básnila o tom sekáči? Šílená hrabárna, většina věcí použitelnejch leda jako hadr, ale já si to stejně nepředstavitelně užila a odvezla si hned několik kousků, co se mi od tý doby už desetkrát vyplatily (a maminka mi je hrozně závidí) a naprosto perfektní svetr na doma, kterej umí značně zpříjemnit chladný večery. No, takže nikoho nepřekvapí, že když je tam ten sekáč znova, já budu taky.
Takže odjíždím ke kámošce. A zejtra i pozejtří si pěkně přivstaneme, abysme tam byly mezi prvníma. Přijdu si jako cvok a socka dohromady. Jenže ony se tam FAKT dají najít perfektní značkový kousky. A já nechci riskovat, že mi je někdo náhodou vyfoukne. Kdepak. Ani omylem.
Tak, no... se tu beze mě mějte. Ale bez obav, v pátek odpoledne jsem zpátky.
(A bez obav, Patrika s Lukášem přednastavím. Jen anketa se buď zdrží, nebo bude předčasně. Jelikož v době, kdy kapitola vyjde, já budu vesele hrabat...)
Žádné komentáře:
Okomentovat