Vážně.
Konečně jsem se začala pořádně učit na přijímačky. No, tak pořádně, jak jen to dokážu, když jsem se už přes dva roky nic neučila. Věřte, že snažit se do toho zase dostat a probudit mozkový závity je těžký. Hodně těžký.
Ale víte co? Vyplácí se to.
Jelikož když jsem si vzala do palice, že budu psát jen večer a přes den se tím prostě nebudu rozptylovat, píšu po těch večerech mnohem, mnohem víc. Když se cítím nějak omezená, prostě to najednou jde. Mám pocit, že musím. Když nebudu psát, nebudu zase psát dlouho.
Čtyřiadvacet hodin JE dlouho, jasno?
Každopádně, v pondělí to bylo necelejch šest tisíc znaků. Včera něco málo přes šest. Dneska skoro devět.
Literární deníček za tenhle týden zatím vyhlíží vcelku optimisticky.
Ach, no nic. Tak abych šla spát.
A zejtra zase učit...
U mě to platí. Tedy platilo by :-) Učení = neutuchající touha po tvůrčím psaveckém procesu :-)
OdpovědětVymazatProblém je. Že můj jediný čas na obě aktivity (psaní i učení) je právě večer. No a ať se mi to líbí nebo ne, státnice teď stavím na prvním místo. Jen aby mi to psací nadšení vydrželo i po nich :-)