pátek 27. září 2013

První dojmy?

Všichni učitelé až na jednoho na to naprosto serou.

Samostudium Teorie literatury na celej říjen? Ale samozřejmě.

Chybějící učitelka příští tejden? No problem.

Odpadající celej čtvrtek kvůli nepřítomnosti učitele? Well, aspoň jsem se vyspala.

pondělí 23. září 2013

A je to tu

Právě jsem do sebe nacpala rohlík na zahnání hladu, vedle mě stojí čaj na zahřátí. Za chvíli se musím jít chystat. Tašku mám připravenou (a upřímně se modlím, abych měla všechno), jen pokud jde o oblečení, pořád ani NETUŠÍM, co si vzít. Nemám co na sebe!

(Teď zním jako typická ženská, já vím. Ale já fakt nemám moc slušnýho oblečení, přísahám!)

Vím, že si vezmu botky na podpatku, svoje milovaný černý kalhoty a tmavomodrý manšestrový sáčko, jelikož je kosa. Taška je taky rozhodnutá, nějaká zrůdnost s kytičkama (no dobře, líbí se mi, nepopírám, jinak bych si ji od kamarádky nepůjčovala), jelikož moje červená kabelka, kterou budu nosit do školy pak, ještě nedorazila.

Upřímně, dneska není důvod se nějak rozrušovat. Máme přesně jeden seminář, nic víc. Budu ráda, když nenarazím na dalšího z těch učitelů, co berou první seminář jako deseiminutovou seznamovačku. Kdybych totiž do tý školy jela kvůli deseti minutám, asi se stane vražda.

No nic. Mizím. Tak mi držte palce. Zejména na spolužáky.

Po víc jak dvou letech zase do školy. Tohle bude ještě prča...

pátek 20. září 2013

Mám toho nějak hodně

Teoreticky bych měla moře času na to, abych sem psala. Ještě tři dny bych mít měla. Prakticky je to tak nějak horší. Dopoledne se mi do žádnýho vypisování se nechce (je zázrak, že to dělám teď), pak musím vařit, odpoledne věnuju pozornost pár seriálům (především Doctorovi, muhahaha), večer pak píšu knížku (nebo něco, co potřebuju)... A k blogování na tomhle blogu se prostě nějak nedostávám.

Mezi náma, ten čas utíká nějak rychle. Zas je to víc jak tejden od posledního zápisku, ale já mám pocit, jako bych ho psala předevčírem. Ještě nedávno jsem si říkala, že mám před školou ještě moře času, a najednou je to za rohem. Už v pondělí mě to čeká, po víc jak dvou letech. Kurva.

Už mám i rozvrh. (Skoro) přesně dle předpokladů jsme ho rovnou dostali, žádnej šílenej lov nejlepších termínů předmětu se jednoduše nekonal. Termín pro cokoliv byl jeden jedinej. No, tak jak bych to řekla... Ten rozvrh není ŠPATNEJ. Vlastně mi docela vyhovuje. V pondělí a ve čtvrtek mám relativní volno (pondělí jeden seminář, ve čtvrtek ráno přednáška a odpoledne seminář, a věřte mi, že tu přednášku se budu snažit vynechávat), v pátek volno úplný, jen v úterý a ve středu tam budu trčet od rána do večera. (Respektive, v úterý bych nemusela, jelikož první hodina je taky přednáška, ale tak co už. Někdy si musím udělat čas na to, abych si dala to výborný kafe.)

Ale myslím, že to půjde. Při troše snahy.

Měla jsem toho v plánu dost, než mi začne škola. Chtěla jsem máknout na revizích Upířiny, co nejvíc hnout s dvojkou Buzeranta... No, to druhý se docela podařilo, to první nijak zvlášť. No nic, holt budu muset až při škole, teď to nedoženu. Je na tom ještě dost práce, než to vůbec budu moct začít nabízet. Myslela jsem, že to půjde rychlejc, ale to bych nesměla bejt tak příšerně líná, ehm.

No, a jinak... Jinak asi nemám moc, co bych napsala. Zase jsem byla u zubařky, ve středu odpoledne a dneska v sedm ráno. Konečně mi dělala ten jeden zničenej a kurva bolavej zub. Teď je umrtvenej, nervy vyndaný, kanálky zaplněný a je dodělanej bílou plombou. Je to fajn, i když ta procedura (teda, ta dnešní, především) bolela jak čert, což ve mně zase probouzí moji od dětství zažranou fobii ze zubaře. Ehm... Ale jo, furt jsem odhodlaná chodit tam teď pravidelně a nenechat to kvůli strachu zase zajít tak daleko. Dva mrtvý a dva vytažený zuby mi ve třiadvaceti stačí, hádám...

Každopádně, příště jdu až za dva tejdny. Mám v puse ještě tři kazy, na stoličkách vpravo nahoře. Ale nebolí to, takže to nespěchá. A dřív než za dva tejdny prostě nebylo místo, kdy bych měla volno já i zubařka. No, aspoň mám trochu času zapomenout na tu dnešní bolest. I když ještě pár dní potrvá, než mě tenhle zub přestane bolet úplně. Zatím je to fakt citlivý. Podle zubařky ještě bude. No nic.

Pokud jde o cvičení, no, to je dost mizérie. Už dva tejdny mi to nevychází (a předtím jsem cvičila jen jednou, a předtím zase tejden nic), ať už z časovejch nebo jinejch důvodů. Navíc, ten můj zub mě trápil vždycky při větší fyzický námaze. Jednou, když jsem na kole dojela z pošty, asi dvacet minut jsem jen slzela a modlila se, aby to přešlo. Myslím, že je pochopitelný, že jsem FAKT neměla na to, abych to pokoušela nějakým těžkým kardiem. Ale teď lituju, že jsem se nedokopala aspoň k nějakýmu lehčínu posilování, protože teď bude krušný znova s něčím začít. Ach jo...

Ale aspoň budu mít čas na cvičení při škole. Pátky, víkendy, když se budu snažit, tak i čtvrtek a možná pondělí. Úterý a středa oddech. Jo, to půjde. Zase se dostanu do formy. Bude to dobrý, určitě.

Hm, no nic. Tohle je docela dlouhej zápisek, co? Ale už končí, bez obav. Gratuluju, jestli jste to dokázali dočíst až sem. Teď se můžete jít věnovat něčemu zábavnějšímu a užitečnejšímu. Já se jdu natáhnout. Jsem unavená, protože jsem vstávala fakt brzo, a ten zub mě furt docela trápí.

Takže... Mějte se?

Slibuju, že se pokusím psát víc...

čtvrtek 12. září 2013

To je tak, když se psychicky připravujete...

... na něco, co nakonec nepřijde.

Ach jo, už mě to fakt nebaví.

Dneska jsem šla k zubařce. Měla mi vyvrtat zub, kterej dost bolí, zub, u kterýho mi kaz jde až do nervu a kterej mi prakticky zaručeně bude muset umrtvit. Věděla jsem, že to bude kurevsky bolet. Do čekárny jsem vcházela rozklepaná, a jako milej bonus ještě s kurevsky bolavou hlavou. No jo, když už den na piču, tak den na piču.

Takže jsem si četla a čekala. Čekala. A čekala.

Aby bylo jasno, pokaždý, když jsem tam od minulýho úterka přišlo, bylo v čekárně vymeteno a doktorka v ordinaci taky nikoho neměla. Dneska to bylo jinak.

Když jsem přišla, v čekárně byli už tři lidi, a v ordinaci prej už půl hodiny ještě jeden. Ale co, objednaná jsem byla, ti v čekárně ne, takže se dalo předpokládat, že až skončí s tamtím...

Jo, a v tom je zakopanej háček. Čekala jsem tam skoro celou hodinu, a ona s tím chlapem furt neskončila. Byla jsem objednaná na jedenáctou, odcházela jsem chvíli před polednem, přeobjednaná na středu o půl jedný, s tím, že kdyby se snad objevilo místo dřív, sestřička mi zavolá. Protože ten zub začíná jako na potvoru docela zlobit. Už od včerejška chvílema dost pobolívá. Dá se to vydržet, ale příjemný to není.

Navíc jsem fakt doufala, že to budu mít konečně za sebou, to nejhorší, co mě u tý zubařky čeká. Ale ne. Budu si muset počkat další skoro tejden. Ach jo, ach jo, ach jo...

pátek 6. září 2013

Pá pá, zoubku

Dneska jsem byla u zubaře. Přiznám se, chodím tam fakt nerada. Většinou se tomu vyhejbám jako čert kříži, a tak dlouho, jak jenom můžu. Moje zuby jsou pak většinou už tak k ničemu, že se to neobejde bez spousty bolesti, v krajním případě i nějaký tý oběti, což můj vztah k zubaři, přirozeně, nijak nevylepšuje.

neděle 1. září 2013

Jak správně kašlat na svůj blog

Psát na něj jednou, maximálně dvakrát týdně. Zpravidla úplně pitomý články. Ignorovat dny utíkající od předchozího zápisku. Ani netušit, kdy jste onen zápisek vlastně vyplodili. Ignorovat blog ve výpisu blogů. Jednou za čas na něj mrknout, otevřít na počítači kalendář a podivit se, že je to už tak dlouho.

Jo, tak nějak já a tenhle blog fungujeme. A nejspíš ještě nějakou chvíli fungovat budeme.

Je to vlastně docela vtipný, když si pomyslím, že o blog vedle tenhle problém prostě nemám. Na psacím blogu všechno šlape, já přesně vím, kdy byl poslední článek, a taky vím, kdy bude ten další. Nemám na to žádnej rozpis, jen plán v hlavě. Tady? No...

Občas myslím na to, že bych měla napsat tohle, napsat tamto. Plánovala jsem rozjet něco jako rubriku týkající se vaření, respektive pečení (asi jsem se nezmínila, ale v posledních měsících jsem se v tomhle ohledu změnila na jedinou osobu, která v tomhle baráku peče, protože mě to zkrátka baví). Znáte to, nějaký naše rodinný recepty, pár těch fakt dobrejch ozkoušenejch z netu a tak. Myslím, že by mě to bavilo, otázkou je, zajímá vůbec někoho, co si Arvari patlá v kuchyni?

Ale aby bylo jasno, není to jen o týhle jedný rubrice. Chtěla bych toho sem napsat dost. Problém? Nějak se nemůžu dokopat. Co víc, když už se dokopu, mám trochu výčitky. Proč?

Protože bych měla psát. Protože bych měla makat na revizi Upířiny (mám hotovejch jedenáct kapitol z šestapadesáti, ehm). Protože bych měla obcházet oblíbený blogy a přihodit jim nějakej ten komentář. Protože bych měla uklidit, zajít k zubaři, měla bych cvičit (dost jsem z toho vypadla, mimochodem), uvařit si oběd, umejt nádobí... Ono se vždycky něco najde. A když nenajde, tak prostě není chuť.

Nevím, co s tím. Vím, tenhle blog nemám dlouho, ale mám ho ráda. Nechci ho nechat jen tak upadat.

Možná bych se mohla zkusit dokopat k nějakýmu dotazníkovýmu projektu. To by mě třeba donutilo psát. Nebo mi to aspoň dalo námět ke psaní...